Slepičí polévka pro duši

Silné příběhy
Pomůžete mi?
Slepičí polévka pro duši
V roce 1989 došlo v Arménii k zemětřesení o síle 8,2 stupně Richterovy stupnice, které během čtyř minut téměř vše srovnalo se zemí a zabilo více než 30 000 lidí. Uprostřed největší hrůzy a chaosu jeden otec ponechal svou ženu v bezpečí domova a rozeběhl se ke škole, v níž měl být jejich syn. Ale zjistil, že z celé školní budovy zbyla jen hromada sutin. Když se vzpamatoval z prvotního traumatizujícího šoku, vzpomněl si na slib, který kdysi dal svému synovi: "Ať se stane cokoli, můžeš se na mne spolehnout!" Do očí mu vhrkly slzy. Když se podíval na sutiny, které dřív byly školou, přepadala ho beznaděj, ale v paměti mu pořád znovu zaznívala slova jeho slibu. Snažil se soustředit na to, kudy doprovázel syna každé ráno do školy. Rozpomněl se, že jeho třída byla v pravém zadním rohu budovy. Ihned se tam rozběhl a začal odhrabávat vrstvy sutě. Mezitím se objevili i rodiče dalších ztracených dětí a zoufale volali: "Můj syn!" "Má dcera!" Jiní rodiče se ho v dobrém úmyslu snažili odvést od pozůstatků školy se slovy: "Už je pozdě!" "Jsou mrtví!" "Těm už nepomůžete!" "Jděte domů!" "No tak, smiřte se s tím, už pro ně nic nemůžeme udělat!" "Vždyť to tak děláte ještě horší!" Pro každého měl jedinou odpověď: "Pomůžete mi?" 
A pak dál odvaloval kámen po kameni, aby se dostal ke svému synovi. Když dorazil velitel hasičů, pokusil se ho od sutin odvést varováním: "Propukají požáry a všude dochází k výbuchům . Je to tu pro vás nebezpečné. My se o všechno postaráme. Jděte domů." Na to mu milující a ustaraný arménský otec odpověděl: "Pomůžete mi?" 
Přijela policie: "Jste rozhněvaný, rozčilený a už je po všem. Jenom ohrožujete ostatní. Jděte domů. My si to vezmeme na starost." Odpověděl: "Pomůžete mi?" Nepomohl nikdo. Odvážně pokračoval v odstraňování sutě sám, protože potřeboval jistotu: "Je můj chlapec živý nebo mrtvý?" 
Kopal osm hodin... dvanáct hodin... dvacet čtyři hodin... třicet šest hodin... a pak, po třiceti sedmi hodinách, když odvalil další balvan, uslyšel hlas svého syna. Ze všech sil na něj zavolal: "ARMANDE!" 
Ozvalo se: "Táto!?! To jsem já, táti! Říkal jsem dětem, ať nemají strach, že mě zachráníš, a když zachráníš mě, budou taky zachráněni. Ty jsi mi slíbil: ,Ať se stane cokoli, můžeš se na mě spolehnout!' A dodržel jsi to, táto!" "Jak to tam uvnitř vypadá? Jste v pořádku?" ptal se otec. "Zůstalo nás tu čtrnáct z třiceti tří, táti. Máme hrozný strach, hlad a žízeň a jsme ti moc vděční, že jsi tady. Když ta škola spadla, udělala nad námi takovou trojúhelníkovou střechu, a to nás zachránilo." 
"Armande, pojď ven!" "Ne, táti! Ať jdou nejdřív ostatní, protože ty mě určitě vytáhneš. Ať se stane cokoli, vím, že se na tebe můžu spolehnout!"

Mark V. Hansen

Vložte svůj text...