K r á s n é   p ř í b ě h y ...

Víra

My, vozíčkáři, nejsme žádné bábovky. Jinak bychom tu už nebyli... Opravdu nás hned tak něco nerozhází a v mnoha ohledech jsme byli obdařeni takovou intuicí a kuráží, jaké byste sotva kde našli...

Chtěl bych vám říct, že odmítnutí úplně a beze zbytku přijmout vlastní postižení stojí a padá s jednou věcí: s vírou, téměř nadpozemskou vírou

V přijímacím sále Institutu všeobecného lékařství a rehabilitace na East River, na 34. ulici v New Yorku visí na stěně bronzová deska... Měsíce jsem tam jezdil dvakrát, třikrát týdně na léčení, tolikrát jsem projel přijímacím sálem sem a tam. Ale nikdy jsem si neudělal čas, abych si k té desce dojel a přečetl si, co je na ní napsáno. Jednou odpoledne jsem to udělal. Přečetl jsem si ji jednou, pak podruhé... Když jsem ji dočetl podruhé, téměř jsem vybuchl - ne zoufalstvím, ale takovou vnitřní silou, že jsem zaťal ruce do opěrek vozíku a vzepřel se na nich. Rád bych se s vámi o ni podělil.

Krédo těch, kdo zažili utrpení…

Prosil jsem Boha o sílu, abych něčeho dosáhl…

→ Učinil mě slabým, abych se mohl učit skromně poslouchat...

Prosil jsem o zdraví, abych mohl konat velké věci...

→ Dostal jsem nemoc, abych mohl dělat něco lepšího...

Prosil jsem o bohatství, abych mohl být šťastný...

→ Dostal jsem chudobu, abych mohl být moudrý...

Prosil jsem o moc, aby mě lidé mohli chválit…

→ Dostal jsem slabost, abych mohl cítit, že potřebuji Boha...

Prosil jsem o všechno, co by mi dávalo radost ze života...

→ Dostal jsem život, abych mohl mít radost ze všeho...

→ Nedostal jsem nic z toho, oč jsem prosil - ale všechno, v co jsem doufal...

→ Téměř navzdory mně samému byly mé modlitby vyslyšeny…

→ Jsem člověk, kterému se dostalo nejvíce požehnání ze všech lidí…

Roy Campanella, příběh z inspirativní knihy Slepičí polévka pro duši (příběhy ze života)