Slepičí polévka

Silné příběhy
Delfíní dar
Slepičí polévka pro duši


Plavala jsem asi padesát metrů pod hladinou. Věděla jsem, že se člověk nemá potápět sám, ale byla jsem dobrá potápěčka, a tak jsem se toho odvážila.
Proud nebyl nijak silný a voda byla tak teploučká, průzračná a lákavá. Když mě chytla křeč, najednou mi došlo, jak to bylo ode mne hloupé. Neměla jsem velký strach, ale takové křeče v žaludku, že jsem se úplně zkroutila. Snažila jsem se rozepnout pás se závažím, ale pro křeče jsem se nemohla narovnat a nedosáhla jsem na sponu. Padala jsem stále hlouběji, nedokázala jsem se pohnout a začala jsem se opravdu bát.
Viděla jsem na hodinky, zbývalo mi jen málo času, než vyčerpám poslední zbytek vzduchu. Pokusila jsem se masírovat si břicho. Neměla jsem na sobě kombinézu, ale přesto jsem rukama nemohla dostat ke svalům ztuhlým křečí. Pomyslela jsem si: "Nemůžu tady přece takhle skončit! Mám ještě nahoře práci." Nemůžu jen tak anonymně umřít, aby se nikdo ani nedozvěděl, co se mi stalo.
V duchu jsem křičela: "Pomozte mi někdo!" Na to, co následovalo, jsem nebyla připravena. Z ničeho nic jsem zespoda ucítila tlak, který se mi opřel do podpaží. "Ach ne, žraloci!" napadlo mě. Zmocnil se mne úděs a zoufalství. Ale něco mi velkou silou nadnášelo paži.
V mém zorném poli se objevilo oko - nejnádhernější oko, jaké si jen dokážu představit. Přísahám, že se usmívalo. Bylo to oko delfína. Když jsem se do něj podívala, věděla jsem, že jsem v bezpečí. Plaval dál, nadnášel mě hřbetní ploutví zaháknutou v mém podpaží. Zaplavil mě pocit úlevy, uvolnila jsem se a objala ho.
Cítila jsem, jak na mne z toho zvířete přechází pocit bezpečí; uzdravovalo mě a neslo mě vzhůru k hladině. Při stoupání mě přešly křeče v žaludku, cítila jsem se jistě a také jsem si velice silně uvědomovala, že mě delfín i uzdravil. Po hladině mě vezl až ke břehu. Plaval se mnou do tak mělké vody, až jsem dostala strach, že tam uvízne a vlny ho vyvrhnou na břeh. Zatlačila jsem ho do větší hloubky a on tam čekal, díval se na mne, jako by se chtěl ujistit, že mi nic není.
Jako kdyby do mne vjela nová životní síla. Když jsem si sundala pás se závažím a kyslíkovou bombu, stáhla jsem se sebe prostě i všechno ostatní a nahá jsem se vrátila do vody, zpátky k delfínovi.
Bylo mi tak lehko, cítila jsem se tak svobodná a plná života, že se mi chtělo jen tak si hrát na slunci a ve vodě. Delfín mě vyvezl na větší hloubku a hrál si se mnou. Všimla jsem si, že dál od břehu je spousta dalších delfínů. Po chvíli mě odvezl zpátky ke břehu.
Byla jsem hodně unavená, skoro bez sebe, a delfín se ujistil, že jsem v bezpečí na úplné mělčině. Pak se otočil na jednu stranu a na druhou, a svým okem se díval do mých očí. Chvíli jsme tak zůstali, a připadalo mi to jako nesmírně dlouhá doba, skoro nekonečná, a mně se jakoby v transu hlavou honily nejrůznější vzpomínky na minulost. Pak delfín zapískal a plaval k ostatním. A všichni společně odplavali.

Elizabeth Gawain