"Tak ty si myslíš, že jsem odvážná?" zeptala se. "Ano, samozřejmě." "Možná máš pravdu. Ale bude to tím, že mě tomu měl kdo naučit. Povím ti o jednom takovém učiteli...
Když jsem před lety pracovala jako dobrovolnice v standfordské nemocnici, seznámila jsem se tam s holčičkou, která trpěla jednou neobvyklou a těžkou nemocí. Zjistilo se, že se může uzdravit jenom tak, že dostane krev od svého pětiletého bratra, který tutéž nemoc zázračné přežil a vytvořil si v těle protilátky.
Lékař bratříčkovi vysvětlil, jak se věci mají, a požádal ho, jestli by byl ochoten své sestře krev dát. Viděla jsem, jak na okamžik zaváhal, jenom tak, aby stačil nabrat dech, a hned odpověděl: ,Ano, udělám to, když to Lizu zachrání.'
Při transfúzi měl lůžko vedle své sestry, díval se na ni a usmíval se, stejně jako my všichni, když jsme pozorovali, jak se jí vrací barva do tváří. Potom zblednul a zvážněl. Podíval se na lékaře, který stál nad ním a třesoucím se hlasem se zeptal: ,Začnu umírat hned teď?'
Byl malý a špatně si vysvětlil, co mu předtím lékař říkal; myslel si, že své sestře bude muset dát všechnu krev. "Je to pravda, naučila jsem se být odvážná," dodala, "ale jen proto, že jsem měla dobrého učitele..."